Strach,Já? Ale kdepak

Dnešní článek je trošku jiný než ostatní, je více osobní, více se zamýšlím nad vlastní téměř tříletou paralýzou života.Když jsem konečně usedla k notebooku a začala psát nový článek, najednou mi došlo, kolik času uplynulo od posledního příspěvku. Důvodem byla paralýza z okolností, které mě natolik zaměstnávaly, že jsem na konec získala pocit totálního chaosu z pozice ustrašené a vyděšené zoufalé ženy. Co se stalo? Okolnosti, které se děly mě nutily k věcem, které dnes považuji za nelogické, mnoho z nich za zbytečné, přesto jsou nějakým způsobem důležité. Kdo je vinen z těch kopanců? Já nebo někdo jiný? To vše mě nutí hledat odpovědi. Jediné, co ale vnímám je strach.

Strach, který dokáže mnoho, je to slovo a nebo jen pouhá metafora něčeho, co se v našem těle i duši děje? Co se v nás děje, když cítíme strach? Jak moc nás paralyzuje? Tělo je úžasný mechanismus. Děje se v něm spousty chemickofyzikálních pochodů, které reagují na emoční stav těla. Cítíme li strach naše tělo přejde do pozice pudu sebezáchovy, rozsvítí se kontrolka, která říká, bacha jde ti o život. Podle míry intenzity buď je tělo připravené k útoku a nebo útěku. Mnohdy je to kombinace obojího. Velmi záleží na síle nervové soustavy a její dráždivosti. Tak nebo tak dochází k přepnutí systému z normálního stavu, tedy, kdy je vše tak jak má být na stav, kterému Já sama říkám duševní paralýza. Trvá li tato paralýza delší dobu dochází k úbytku energie a motivace cokoliv nového dělat. Tělo začíná být fyzicky unavené. Duše začíná pomalu postrádat smysl bytí. Přepne se do stavu autopilot. Jak to, že cítíme strach z čeho se bere? Tato otázka nebo lépe téma strach je velmi diskutované a používané téma napříč generacemi, avšak v dnešní době velmi oblíbené. Jistě to znáte. Jako děti jste dělali mnoho hokusů pokusů než jste si osvojili nějaké dovednosti mezi které patří i zdolávání strachu, jenže.....

Představte si, že žijete v lůně ženy, která vlivem hormonů je přecitlivělá a některé věci prostě bere více osobně. Cítí stres, k tomu se přidá strach, aby se miminku nic nestalo, aby toho nebylo málo začne i okolí podporovat její obavy, takže prostředí začne vysílat své strachy a obavy. Nedělá to úmyslně, prostě to tak je. Velmi záleží na tom, kde se matka nachází a jak prožívá těhotenství. Když je vystresovaná, plačtivá, přecitlivělá nebo nervozní, začne vše přenášet na svého potomka. Pak se narodíte a období šestinedělí je také moc důležité stejně jako kojení. Seznamujete se se všemi členy rodiny. Čím více pláčete tím více je matka nervozní, protože nervózní je i okolí, to vše v nás vyvolává obavy o své bezpečí. Potom rostete do jednoho roku jste rozkošní, šikovní a úžasní a najednou přijde zlom, kolem roku 2 let začínáte poprvé vzdorovat a zkoušet v očích vyděšených rodičů šílené a nebezpečné věci, možná i jedna výchovná přiletí. 

Další podpora strachu, tentokráte cíleně vyvolána a učena. Nesahej na to, je to au, nelez tam spadneš, tytyty to nesmíš a mohla bych jmenovat další a další příklady. Všechny tyto strachy si neseme do dospělosti a co je horší, že stejné mnohdy třeba i horší opakujeme na svých ratolestech. Učíme je, co učili rodiče nás a jsme jejich dokonalou kopií, proto, když něčí dítě bere drogy nebo má výchovné problémy je nutné se vždy porýpat v dětství rodičů. Kdo je vychovával, kdo se o ně staral, vztahy s vrstevníky, jejich vztah k věcem a životu a vězte, že vždy najdete důvod právě mimo dítě. Jen hrstka z nás ustrašených na sobě začne pracovat, protože hledá odpovědi na to, proč je v nefungujícím stavu, proč ho šikanují vrstevníci, spolužáci, kolegové a jiné. Pokud se mu to povede dojít do určitého uvědomění,pak naráží na jeden obrovský mezní bod, kdy si klade otázku jestli to má vše nějaký smysl. Vynořují se staré bolesti, křivdy a trápení. Přirozeně odmítáme jakoukoliv bolest, zapomínáme, že bolest není nepřítel, ale něco, co nám připomíná vnímat vlastní tělo.  

Kdo zažil strach, jeho cesta životem se stala prázdná a šedá, přesto má v zádech Slunce, aby pochopil, že temnota jde vždy ruku v ruce se světlem"