Ve jménu Lásky

14.05.2017

Láska, věčné téma, které se na nás řítí snad z každého rohu. Po obrovském ezoboomu, který si zakládal na lásce, přišel koučboom a osobní rozvoj je na světě. Co vlastně tyto akce měli společného? Sebeláska a život v lásce. Já tomu říkám, vydělám co nejvíce ve jménu lásky, jako by se vrátila inkvizice. Různé metody slibují efektivní a velmi rychlý posun ve všech oblastech života, ale skutečně je potřeba se posouvat ve všech oblastech života? Co když tyto posuny vůbec nesouvisí s naším plánem duše. Nicméně všechny tyto metody mají smysl, pro mne osobně jsou obrovskou inspirací. Ráda si čtu různé články o osobním růstu a příběhy lidí, kteří se dokázali dostat ze dna. Ony totiž neexistují náhody, člověk když skutečně chce, dokáže i nemožné.

Nedávno jsem šla po schodech z metra se svými dcerkami, na schodech ležel bezdomovec, krom toho šíleného zápachu, který se linul už na eskalátorech, bylo cítit ve vzduchu něco podivného. Jedna z dcer se zastavila a soucitně na něj kouká, ten bezdomovec se začal klepat a na to starší dcerka položí té mladší otázku, proč ho lituje, když si tuhle cestu zvolil. Mladší dcerka se jen usmála a s grácií ji odpovídá, že ničemu nerozumí. Vyšli jsme z metra a pak spolu debatovaly o různých osudech lidí. V té chvíli mi došlo, že mám neskutečné štěstí. Držet své dcery za ruku a moci s nimi hovořit, obejmout je, dát jim pusu, smát se s nimi a hrát si, naprosto přehlušilo utrpení toho bezdomovce.

Když jsem dcerky odevzdala otci, měla jsem doma možnost projít si situaci zpětně.Představila jsem si obraz toho bezdomovce a najednou mi hlavou proběhl jeho možný život, co asi vedlo k tomu, že byl ve stavu v jakém byl.Ve jménu Lásky, ano ve jménu lásky se krčil na schodech, špinavý, páchnoucí a relativně mladý pán, protože ve jménu lásky se naučil programy, které se pro něj staly destrukcí. Říkám si, co když byl naivou, který druhým pomáhal a sám na to doplácel, co když jen toužil po nějaké jistotě a obejmutí od rodičů, co když jen chtěl být milován a pro kousek projevu citu spadl až na dno? Jedno je jisté, neobjevil v sobě dostatek sil, aby si uvědomil, že není potřeba být až tak nuzným, abychom našli pomoc, ztratil víru, víru ve jménu lásky. 

Bože tak často svým dětem ubližujeme a přitom si to mnohdy ani neuvědomujeme. Říkáme, že pro ně chceme to nejlepší, jenže co když to nejlepší, co pro ně můžeme udělat je nechat je dýchat, nechat je hněvat, když se tak cítí. Proč vlastně máme stále potřebu je kontrolovat? Proč máme potřebu je snižovat na úroveň podřízeného? Prý ve jménu lásky. Skutečně je toto láska? Skutečně své děti doopravdy milujeme? Ruku na srdce, kdo z nás je ochoten se zbavit vlastních potřeb pro své děti? Kdo z nás je schopný odhodit své zvyky a třeba se jen zasmát jejich vtipu?

Poslední dobou vídám smutné oči dětí, pak se podívám do očí jejich rodičů a vidím tu kopii, to stejné a přesné chování podle představ, jež si rodiče vykreslili. A to vše ve jménu lásky. Zraňujeme jejich duše, stejně tak jako naši rodiče zraňovali tu naší, přenášíme na ně své nevyřešené frustrace a nenaplněné pocity být milován, skutečně milován, bez podmínek, bez představ, prostě jen proto, že jsme. 

Proč si nedokážeme udržet ten první pocit nevysvětlitelné lásky při narození potomka? Namísto toho najednou změníme své chování a dítko, které jsme jako miminko chovali, pusinkovali a bezprostředně milovali začneme učit, že když chtějí tento pocit zpět, musí si to zasloužit. Co to asi udělá s takovou dušičkou? Co si asi ponese do budoucna? 

Znovu se v podstatě rodí, ale do tvrdé reality nevyzrálosti emočních statků svých rodičů. Říkat, že jednoho dne všechno pochopí je absolutní hloupost, nepochopí, naopak s největší pravděpodobností bude napodobovat vše, co jsme mu konali. A vše se opakuje, ano ve jménu Lásky. 

Sama za sebe mohu říct, že nezměním to, jak se ke mě chovali moji rodiče a ani nezměním to, jak se chovali rodiče k otci našich dcer, ale mohu změnit to, jak se k nim budu chovat Já, všichni tuto jedinečnou příležitost máme a je jen na nás jak s ní naložíme. Kousek po kousku skládám mozaiku starých programů výchovy převzaté od mých rodičů, tak abych mohla změnit vše, co zraňovalo mne. Své dcery nesmírně miluji a pro jejich budoucnost je mojí povinností být jim tím nejlepším příkladem.

Buďme svým dětem tím nejlepším příkladem a to tak, že změníme veškeré návyky svých rodičů, byť to znamená ukončit nefunkční svazek, nejednejme ve jménu Lásky, jednejme v souladu s Láskou. Je to největší dar života.