Vězni okolností

V poslední době procházím situacemi, které mě velmi často nutí přehodnocovat vše, co jsem dříve brala jako bernou minci skutečnosti. To že dochází ke změnám ve vztazích stále více a více je jedna věc, ale druhá věc je za jakých okolností. Ani Já nejsem vynechána z této změny. Okolnosti vedoucí k rozchodům ve vztazích nabírají zajímavé rychlosti a nečekaných směrů.

Co se vlastně děje, že se lidé tak rychle a často rozcházejí a čím dále více ze dne na den, bez varování? V dřívější dobách bylo velmi časté, že se vztahy rozpadly pro nevěru, pomluvy, exekuce a jiné závažné situace a to si lidé ještě hodně krát rozmysleli. Mnoho vztahů se zachovávalo z nějakého důvodu, pro pocit jistoty, ze sociální prestiže, kvůli dětem, pro dobrý pocit a strachu ze samoty. Dnes je vše naprosto jinak, najednou se lidé vzdávají snahy být otroky okolností.

Co to vlastně znamená být Vězněm okolností?

Pojďme si nejdříve ujasnit za jakých okolností do vztahu vstupujeme. Zda vstupujeme s nějakou podmínkou a očekáváním a nebo protože nechceme být sami či jen z prostého důvodu, že chceme.

Vstoupíme-li do vztahu s nějakou podmínkou a očekáváním, pak jsme předem odsouzeni k marné práci, která vede k uvěznění druhého partnera a vězte, že vždy do toho vztahu vstupuje druhý partner bez očekávání, prostě jen chce. Jak se takový vztah bude asi rozvíjet? Bude v něm láska a svoboda a nebo naopak povede k destruktivním konáním ve vztahu a situacím vedoucích k nenávisti? Jak vlastně jsou schopni partneři vzájemně řešit problémy vzniklé ve vztahu, jak postaví ochranné zábradlí před propastí, kterou vytvořili, aby do ní ani jeden nespadl? Stanou se oba otroky situací?

Vstoupíme li do vztahu protože se bojíme samoty, koledujeme si o průšvih a řítíme se střemhlav do propasti, která nám může velmi rychle zlomit vaz. Tuto možnost využívají staří lidé, kdy jen nechtějí býti sami a stačí malá náklonnost a hezké slovo a už je vztah ne vztah na světě, ovšem, pokud splňuje své požadavky a oba partnery naplňuje, pak je vše v naprostém pořádku. Problém nastává pokud do takového vztahu vstupují mladí lidé, proto rozchody tolik bolí a mnohdy dochází k nevysvětlitelné nenávisti. A co třetí možnost?

Vstupujeme-li do vztahu, protože jen chceme a jsme na vztah připraveni, pak je nutné uvědomit si rizika, která mohou ve vztahu vzniknout, zejména naprosto rozdílné zájmy, naprosto rozdílné priority, maličkosti, které říkají pozor kámo, mohu kousnout. Jak tedy zabránit tomu, aby se vtah rozpadl?

Prvně si uvědomit, že na vztahu musí pracovat oba, pokud pracuje jen jeden, pak se stává vězněm okolností. Také je potřeba pochopit, že vystavením se rizika konce vztahu bereme na vědomí odpovědnost za svůj díl viny na rozpadu.

Ve vztahu není žádného vítěze, jsou jen poražení, poražení pro svoji pýchu, neústupnost a neochotu vzdát se být vězněm v okolnostech, které vedli k destrukci vztahu

Tak co myslíte, je lepší být vězni okolností a nebo pracovat na vztazích ještě dříve než k nějakému dojde? O tom v příštím článku. Na závěr malý citát.

Být vězněm okolností je jako vláčet na těle těžké okovy a chtít pak po kováři, aby je odstranil bez výhně.